Pět tipů, jak přežít odchod dětí z domu

Když děti vyletí z rodinného hnízda, některé matky se s tím neumí vyrovnat.

Paní Lívie je 53 let. Obě její děti už končí vysokou školu. Když syn odešel za studiem do Česka a dcera do Bratislavy, nebylo jí věru všechno jedno. „Doma zůstalo prázdno, tiše a smutno. Najednou jsem neměla pro koho vařit, o koho se starat, s kým řešit problémy a dělit se o zážitky,“ začíná své mluvení Lívia.

Děti chodily domů každé dva, tři týdny, někdy jednou za měsíc a smutek Livie se prohluboval, často kromě osamělosti pociťovala přímo úzkost. Přestože doma zůstala s manželem, nedokázala tuto krizi snadno překonat. „Po třicetiletém manželství už vztah s mužem není tak živý, každý se věnuje svým zájmům.“

A to je kámen úrazu. Podobně jako paní Livia jsou na tom i jiné ženy. Podle psychiatričky Denisy Mészárosové je to způsobeno tím, že si v průběhu manželství přestali uvědomovat, že jsou nejen matkami, ale také partnerkami. \“Do rodinného vztahu nejdříve vstupujeme dva, přijde třetí, čtvrtý, a zase končíme dva,\“ připomíná.

„Pokud zapomenou ženy budovat a utužovat partnerský vztah, partnera přehlížejí a upřednostňují děti v celé etapě rodičovství, tak je více než jisté, že když děti odejdou z domu, zůstanou osamělé.“

Muži jsou bez újmy
Naopak, muži odchod dětí vnímají rozdílně, dokonce bychom mohli říci, že střízlivější. Uvědomují si, že jejich rodičovská role je dočasná a že jejich ratolesti se jednoduše od jistého věku dokáží o sebe postarat samy. „Nemají ambice dokazovat si rodičovskou důležitost na tom, že vychovávají závislé a nesamostatné lidi, kteří se v případě sebemenších problémů obracejí na rodiče,“ říká Mészárosová.

Livia také připouští, že odchod dětí u manžela vyvolal maximální pohodu a spokojenost. „Trávil volný čas na gauči u televize, nikdo ho neotravoval s domácími úkoly a jinými povinnostmi, a to mu velmi vyhovovalo.“ Livia naopak na děti často myslela, denně s nimi komunikovala přes internet, zajímala se, co dělají, ale zároveň se o ne i bála, neboť žili ve velkých městech.

„Uvědomovala jsem si, že můj strach a obavy jsou způsobeny tím, že jsem se v jejich dětství na ně moc upla,“ vysvětluje. „Ale na druhé straně jsem se neobávala, že by na vysoké škole zapomněli na dobrou výchovu, tím, jak jsem je vychovala, jsem si byla jistá.“

Důvěra, že dítě činí správná rozhodnutí, je podle psychiatričky velmi důležitá. „Je to největší odměna a projev lásky. Každý potřebuje volnost a zasahovat do života dospělého člověka je jistým způsobem manipulace,“ upozorňuje Mészárosová. „Matka může vyjádřit svůj názor, mluvit o tom, co si myslí, ale ne, jak to má být a jak to je správné.“

Nepřipravené matky
Když matka až příliš řeší své dospělé dítě, které odešlo z domu, může to mít na něj negativní vliv. Buď dítě z takového vztahu utíká a začne se matce vyhýbat – ozývá se co nejméně, řeší své problémy samostatně a matku nepouští do svého soukromí.

V opačném případě dítě ještě více přilne k matce. „Pozornost a přehnanou péči si užívá a matku tím utvrzuje v její propotřebnosti. A pak jsou i případy, kdy dítě péči matky dusí, obtěžuje, ale nedokáže se z jejího vlivu vymanit, protože má strach, že jí ublíží,“ dodává psychiatrička.

Mnohé matky své chování ospravedlňují tím, že jejich dítě ještě není připraveno na samostatný život. Ale skutečnost je taková, že matka si často nevěří, že svého potomka na samostatný život správně připravila. \“Pokud dítě nenecháme jít, tak připravené nebude nikdy,\“ připomíná Mészárosová.

„To je jako bychom chtěli, aby naše dítě umělo samo jíst, ale pořád bychom ho krmili a nikdy mu do ruky nedali lžíci.“ Zdravý vztah dítěte a matky se v takových případech výrazně narušuje. U Livie se to naštěstí nestalo. „Nemám pocit, že by se mi vztah s dětmi změnil. Už jsem se smířila s pocitem, že po skončení školy se domů nevrátí. Beru je jako dospělé lidi, kteří si řídí svůj život sami.“

Matka, žena a partnerka
Usmíření s novou situací, jakým již prošla i paní Lívia, je pro matku velmi důležité. Určitě není dobré namlouvat si, že žena odchodem dítěte jako matka skončila, že už není nutná. „Měla by si uvědomit dočasnost své mateřské role a pochopit, že dítě se musí osamostatnit, aby byl z něj silný a samostatný jedinec,“ radí Mészárosová.

„Žena i přesto, že je matkou, by měla být v první řadě partnerkou, mít zájmy a ambice, cíle a potřeby. Matka by je měla pěstovat iv době, kdy je dítě ještě v „hnízdě“, aby v jejím životě po odchodu dítěte z domu nevzniklo citové, prostorové a mentální vakuum.“

Podobně se s problémem odchodu dětí vyrovnala i Livia. Začala se věnovat svým zálibám – četla knihy, fotografovala, trávila čas při ručních pracích. Pro matku dospělých dětí však může být i partnerství vhodnou oporou v překonání smutku a opuštěnosti. „Pro zdravé partnerství by odchod dětí z domu měl být vítaným impulsem s možností dalšího rozvíjení vztahu v nové partnerské etapě,“ uzavírá psychiatrička.

Livia u partnera pochopení nenašla, ale přesto se jí podařilo krizi překonat. I když si ještě úplně nezvykla, že její děti jsou většinu roku mimo domov, zvládá to už výrazně lepší než dříve a více se těší na chvíle, kdy přijdou. „A samozřejmě už se neumím dočkat, až budu babičkou,“ dodává s úsměvem.